dnes je 14.11.2024

Input:

Nález 93/1996 SbNU, sv.6, K procesnímu institutu „důkazní břemeno“

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 6, nález č. 93

IV. ÚS 167/96

K procesnímu institutu „důkazní břemeno“

Rovněž institut důkazního břemene je podřízen určitému procesně právnímu rámci, jak jej vymezují především principy nestranného a spravedlivého procesu, vyplývající z článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky, jakož i z článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. To mimo jiné znamená, že soud nemůže některou z procesních stran zatížit důkazním břemenem bez dalšího a jednostranným způsobem, ale pouze v kontextu všech relevantních okolností případu.

Nález

Ústavního soudu České republiky (IV. senátu) ze dne 7. října 1996 sp. zn. IV. ÚS 167/96 ve věci ústavní stížnosti L. Š. proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 31. 1. 1996 sp. zn. 12 Co 703/94 o neplatnosti závěti.

I. Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 1996 čj. 12 Co 703/94-66 se zrušuje.

II. Odůvodnění

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně potvrzujícímu ve věci samé rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 12. 4. 1994 čj. 4 C 527/92-42 o tom, že závěť zůstavitele V. Š. ze dne 31. 1. 1959 je neplatná, stěžovatel poukazuje na to, že důkazní břemeno je institutem procesního práva, který stíhá toho účastníka, v jehož zájmu je, aby určitá skutečnost rozhodná podle hmotného práva a účastníkem tvrzená byla v řízení prokázána v tom smyslu, aby ji soud uznal za pravdivou. Jestliže tedy v dané věci byla předložena listina odpovídající závěti pořízené v souladu s předpoklady vyplývajícími z hmotného práva platného v době pořízení závěti a jedinou výhradou je pravost podpisu zůstavitele, nemůže v žádném případě v řízení o určení neplatnosti závěti stíhat důkazní břemeno stranu, která závěť předkládá. Existenci závěti, resp. pravost podpisu zůstavitele, jímž je závěť zjevně opatřena, popírá strana žalující. Ta musí tvrdit a prokázat, že podpis na listině, jež má jinak všechny náležitosti závěti, není podpisem zůstavitele. Opačné stanovisko by znamenalo, že při každé holografní závěti by její předkladatel ještě musel dokazovat, že jde o závěť psanou a podepsanou zůstavitelem a při alografní závěti dokonce prokazovat, že ji skutečně podepsali svědci, kteří tak i potvrzují, že zůstavitel v jejich přítomnosti závěť vlastnoručně podepsal. Akceptace takovéhoto stanoviska je logickým popřením smyslu a účelu závěti jako jednostranného právního úkonu. Ještě daleko závažnější pochybení krajského soudu však spočívá v tom, že odmítá jakkoli přihlédnout ke skutečnostem vyplývajícím z toho, co u soudu uvedla paní M. M. Jestliže i krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uznává, že skutečnosti vyplývající z její výpovědi by jinak měly zásadní význam, potom nemohl tyto skutečnosti pominout jen proto, že nevyplývají z důkazu provedeného v souladu s procesními předpisy. To by totiž znamenalo, že soud přihlíží jen k tomu, co plyne z provedených důkazů, což o všem nemá oporu v ustanovení § 132 občanského soudního řádu. Jestliže tedy soud nepostupoval bezvýhradně a bezvýjimečně v souladu s procesními předpisy, nejednal jako nestranný a nezávislý soud, a tím porušil právo zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny

Nahrávám...
Nahrávám...