Nález 43/2004 SbNU, sv.32, K otázce přesné specifikace movitých věcí požadovaných v rámci restituce

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 32, nález č. 43

I. ÚS 38/02

K otázce přesné specifikace movitých věcí požadovaných v rámci restituce

Při aplikaci restitučních zákonů není možno postupovat příliš restriktivně, resp. formalisticky, ale naopak je nutno používat je velmi citlivě, vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu a zejména citovaný smysl a účel zákona. Závěrům obecných soudů - pokud jde o výše uvedenou stěžejní otázku týkající se nutnosti přesné individualizace či specifikace požadovaných věcí pod sankcí prekluze nároku - by bylo patrně možno přisvědčit, pokud by se nejednalo o movitý majetek velikého rozsahu, ale o několik věcí, kde by bylo zcela a nepochybně zřejmé, že je v silách restituenta předmětný majetek v zákonné lhůtě podrobněji specifikovat.

Jestliže existuje více možností výkladu určitého právního předpisu či některého jeho ustanovení, je třeba přihlížet k účelu právní úpravy. Tím je v případě zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, nepochybně snaha o zmírnění následků některých majetkových křivd způsobených totalitním státem v rozhodném období. Jsou-li k dispozici dva rovnocenné výklady, z nichž jeden je extenzivní a druhý restriktivní, musí soud zvolit ten z nich, jenž odpovídá dalším metodám výkladu, zejména pak úvaze teleologické. Ratio legis restitučních zákonů je alespoň v určité míře napravit následky porušení základních práv fyzických a právnických osob v době totality. Ústavně konformním výkladem je tedy zpravidla výklad extenzivní: zákon a jeho jednotlivá ustanovení je třeba vykládat tak, aby jejich aplikací bylo možno dosáhnout účelu, který zákonodárce sledoval.

Při interpretaci příslušných ustanovení restitučních zákonů rovněž nelze opominout, že to byl totalitní stát, který odnímal občanům protiprávně majetek, a že s ním následně jeho orgány po dobu téměř 40 let libovolně nakládaly, přičemž movité věci byly zcizovány i fakticky různě přemisťovány; podle přesvědčení Ústavního soudu proto nyní nelze důsledky těchto či podobných úkonů vykládat - v zásadě - pouze k tíži oprávněných osob. Vždy je třeba vyjít z okolností konkrétního specifického případu.

Nález

Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 24. března 2004 sp. zn. I. ÚS 38/02 ve věci ústavní stížnosti I. T. proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 25. 10. 2001 sp. zn. 13 Co 249/99, jímž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze 7. 12. 1998 sp. zn. 15 C 165/92, kterým byly zamítnuty stěžovatelčiny návrhy, aby odpůrci byli povinni uzavřít s ní dohody o vydání movitých věcí z několika státních zámků.