Nález 34/1999 SbNU, sv.13, K funkci Nejvyššího soudu sjednocovat rozhodování obecných soudů
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 13, nález č. 34
IV. ÚS 221/98
K funkci Nejvyššího soudu sjednocovat rozhodování obecných soudů
Nejvyšší soud odmítl dovolání proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nedostatek způsobilosti žalovaného být účastníkem řízení, s odůvodněním, že usnesení o zastavení řízení není rozhodnutím ve věci samé, a tudíž „přípustnost dovolání proti usnesení, kterým odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení, objektivně nemůže být založena úvahou odvolacího soudu ve smyslu § 239 odst. 2 občanského soudního řádu, ani rozhodnutím odvolacího soudu podle § 239 odst. 1 občanského soudního řádu“. Takový postup ale znamená, že ke sporným otázkám právní subjektivity nelze dosáhnout zásadního stanoviska vrcholného orgánu soustavy obecných soudů, a to ani za situace, kdy nižší soudy o takový judikát žádají. Při takové právní úpravě či interpretaci pak Nejvyšší soud ovšem neplní roli orgánu, který rozhodováním konkrétních případů sjednocuje judikaturu. Za této situace pak Ústavnímu soudu nezbylo, než rozhodnutí obecných soudů zrušit a současně vyjádřit závazný právní názor.
Nález
Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 4. března 1999 sp. zn. IV. ÚS 221/98 ve věci ústavní stížnosti Mgr. J. G. proti usnesením Krajského soudu v Ostravě z 25. 2. 1998 sp. zn. 13 Co 1137/97 a Okresního soudu v Karviné z 9. 9. 1997 sp. zn. 17 C 156/97 o zastavení řízení.
I. Výrok
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 1998 č. j. 13 Co 1137/97-30 a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 9. 9. 1997 č. j. 17 C 156/97-22 se zrušují.
II. Odůvodnění
Dne 14. 5. 1998 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 1998 č. j. 13 Co 1137/97-30 ve spojení s usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 9. 9. 1997 č. j. 17 C 156/97-22. Uvedenými rozhodnutími bylo pravomocně zastaveno řízení, kterým se stěžovatel domáhal vůči žalované Vězeňské službě České republiky, Vazební věznici Ostrava 1, náhrady škody ve výši 254 500 Kč s příslušenstvím, a to s odůvodněním, že žalovaná nemá právní subjektivitu, a tudíž není způsobilá být účastníkem soudního řízení.
Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) zaručující právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Uvedl, že soudy obou stupňů shodně dospěly k právnímu názoru, že Vězeňská služba ČR nemá právní subjektivitu, a není tedy způsobilá být účastníkem řízení před soudem. Na rozdíl od obecných soudů je toho názoru, že Vězeňská služba ČR je právnickou osobou a má způsobilost k právům a povinnostem, jakož i procesní způsobilost. Odkázal na zákon České národní rady č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, podle něhož Vězeňská služba ČR je rozpočtovou organizací, přičemž jako organizace se obecně označují právnické osoby, a poukázal na skutečnost, že např. občanští pracovníci jsou k uvedené organizaci v pracovním poměru. Dále uvedl, že obecné soudy s…
