Nález 13/1999 SbNU, sv.13, K rozhodování soudu o stížnosti proti vydání osvědčení o zvolení členem zastupitelstva v obci

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 13, nález č. 13

I. ÚS 508/98

K rozhodování soudu o stížnosti proti vydání osvědčení o zvolení členem zastupitelstva v obci

Ústavní soud musel přihlédnout k tomu, že původní ustanovení § 200l občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), že účastníkem řízení byl jen navrhovatel, bylo zrušeno. Soudce tedy neměl výslovně stanoveno, s kým má jednat jako s účastníkem řízení a musel se rozhodnout sám, jaké prostředky zvolí jako důkazy a podklady pro své rozhodnutí, i s přihlédnutím k časovému limitu, který pro něj zákon stanoví. Ústavní soud v této souvislosti v rozhodnutí uveřejněném pod č. 31/1996 Sb. dospěl k závěru, že omezení účastníka řízení jen na navrhovatele je v rozporu s ústavněprávními předpisy tam výslovně uvedenými, když § 200l odst. 2 o.s.ř. svým nálezem zrušil. Současně však doporučil, aby zákonodárce při bližší úpravě této problematiky zajistil, aby každý, o jehož právech a povinnostech se před orgánem soudního typu jedná, měl možnost uplatnit svá ústavně zaručená práva, protože ve volbách do obecních zastupitelstev nejde jen o subjektivní lidská práva voličů a volebních stran, nýbrž i o práva kandidátů na členy zastupitelstva a o práva zvolených kandidátů, která vyplývají z práva ucházet se za rovných podmínek o volené funkce a v případě zvolení tyto funkce bez překážek vykonávat. Z tohoto hlediska jde především o objektivní ústavní právo týkající se platnosti voleb. Ani v tom, že ve věci nejednal, nelze shledat zásadní pochybení soudu, protože formálně je zbaven této povinnosti výslovným ustanovením uvedeným v § 200l odst. 1 o.s.ř., že soud rozhoduje bez jednání usnesením. Ústavní soud se touto otázkou rovněž zabýval v souvislosti s nálezem publikovaným pod č. 31/1996 Sb., avšak ke zrušení slov „bez jednání“ nedošlo. Soudce byl tedy nucen rozhodovat sám o vedení tohoto sporu a mohl rozhodovat bez účasti stran. Mohl ovšem překročit i meze stanovené zákonem a rozhodnout podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), který je podle čl. 10 Ústavy České republiky bezprostředně závazný a má přednost před zákonem. Článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod stanoví, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Ústavní soud nicméně neshledal nutnost pro tuto jedinou eventualitu rušit usnesení soudu, když usoudil, že ústavní podmínku veřejného projednání věci za přítomnosti účastníků a vedlejších účastníků lze splnit za určitých okolností i formou ústního jednání před Ústavním soudem. Učinil tak nejen s přihlédnutím k velmi krátké době stanovené pro rozhodnutí obecného soudu, jež by mohla nesprávně ovlivňovat výsledek projednání případu nastalého ve volbách, avšak zejména proto, že nelze na prvním místě akcentovat subjektivní, osobní práva jednotlivců, ale objektivní podmínky, které mají chránit řádný průběh voleb.

Nález

Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 26. ledna 1999 sp. zn. I. ÚS 508/98 ve věci ústavní stížnosti J. M. a spol. proti usnesení Městského soudu v…