Cestovní náhrady - komu ano a komu nikoliv

3.4.8

Cestovní náhrady – komu ano a komu nikoliv

Ing. Karel Janoušek

 NahoruPojem

Poskytování cestovních náhrad je upraveno především zákoníkem práce. Pro některé osoby však platí i jiné speciální předpisy, přičemž některé z nich odkazují z hlediska poskytování cestovních náhrad na zákoník práce.

Z úpravy uvedené v zákoníku práce vyplývá, že poskytování cestovních náhrad je pracovněprávní záležitostí a že se tak týká osob v pracovněprávním anebo podobném vztahu, tj. při vykonávání tzv. závislé práce. To zdůrazňuje také § 151 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v platném znění (dále jen "ZP"), podle kterého je zaměstnavatel povinen zaměstnanci poskytovat náhradu výdajů, které zaměstnanci vzniknou v souvislosti s výkonem práce v rozsahu a za podmínek uvedených v části sedmé (§ 151 až § 190 ZP) zákoníku práce. Podle § 152 ZP a dalších cestovní náhrady přísluší zaměstnanci vyslanému na pracovní cestu, příp. jinou cestu uvedenou v tomto ustanovení a v některých dalších případech.

Za cestovní náhrady se podle § 156 odst. 3 ZP považují pouze náhrady poskytnuté zaměstnanci v souladu s § 152 ZP. Zaměstnanci je jeho zaměstnavatel, při splnění podmínek uvedených v zákoníku práce, povinen tyto náhrady poskytnout. Cestovní náhrady tak zaměstnanci ze zákona přísluší a zaměstnanec nemůže zaměstnavatele zprostit povinnosti mu tyto náhrady poskytnout (viz § 346c ZP).

 NahoruZaměstnanci

Podle § 6 ZP je zaměstnancem fyzická osoba vykonávající závislou práci v základním pracovněprávním vztahu, kterým je podle § 3 ZP pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr. Zaměstnavatel je tedy, za podmínek uvedených v zákoníku práce, povinen cestovní náhrady poskytovat těmto osobám:

1. zaměstnancům v pracovním poměru, tj. v pracovním poměru ve smyslu ustanovení § 33 ZP a dalších, ať pracovní poměr vznikl na základě pracovní smlouvy, volby anebo jmenování. S těmito osobami není potřeba poskytování cestovních náhrad sjednávat, neboť povinnost zaměstnavatele jim cestovní náhrady poskytnout zcela jednoznačně vyplývá z § 151 ZP.
2. osobám, s nimiž byla sjednána dohoda o pracích konaných mimo pracovní poměr, tj. dohoda o provedení práce (§ 75 ZP) anebo dohoda o pracovní činnosti (§ 76 ZP). V obou těchto případech však lze cestovní náhrady poskytnout pouze v případě, že poskytování cestovních náhrad bylo v dohodě sjednáno a že bylo sjednáno místo pravidelného pracoviště (viz § 155 ZP).

Přestože je to jednoznačné, je zřejmě neustále třeba připomínat, že zaměstnavatel poskytuje cestovní náhrady zaměstnanci (svému zaměstnanci), nikoliv osobě, která jeho zaměstnancem není (některé výjimky jsou uvedeny níže) a tedy také, že zaměstnanci poskytuje cestovní náhrady jeho zaměstnavatel, nikoliv v zásadě jiný subjekt.

 NahoruJiné osoby

Výjimkou ze shora uvedené základní zásady, podle které zaměstnavatel poskytuje cestovní náhrady svému zaměstnanci, je podle § 188 odst. 4 ZP povinnost poskytnout stravné zaměstnanci zahraničního subjektu, který byl do tuzemska vyslán na základě dohody o vzájemné výměně zaměstnanců se zahraničním subjektem, pokud je v této dohodě poskytování stravného sjednáno.

Další výjimky, kdy je stanoveno anebo umožněno poskytovat cestovní náhrady osobě, která není zaměstnancem poskytovatele cestovních náhrad, jsou uvedeny v jiných předpisech, a to např. v ustanoveních:

• § 184 zákona č. 561/2004 Sb., školský zákon, ve znění pozdějších předpisů,

• § 81 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů,

• § 56 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů.

Jde zejména o případy tzv. jiných úkonů v obecném zájmu a případy podobné.

Podle § 184 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb., školský zákon, je účast členů ve zkušební komisi pro závěrečné zkoušky, maturitní zkoušky, absolutorium v konzervatoři, absolutorium a činnost komisaře jiným úkonem v obecném zájmu, při němž se těmto osobám poskytují cestovní náhrady za podmínek a ve výši stanovených v části sedmé zákoníku práce s tím, že za pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad se považuje bydliště těchto osob. Poskytovatelem těchto náhrad uvedeným osobám není jejich zaměstnavatel, ale škola, ve které se zkoušky konají. Zaměstnavatel pedagoga, který jede např. vykonávat do jiné školy činnost člena maturitní komise, tomuto svému zaměstnanci za takovou cestu cestovní náhrady poskytnout nemůže, protože nejde o pracovní cestu, na kterou by ho mohl za uvedeným účelem do jiné školy vyslat. Jak je uvedeno výše, cestovní náhrady osobám uvedeným v citovaném ustanovení poskytuje škola, ve které se zkoušky konají. Přestože tedy předseda či člen zkušební komise nejsou zaměstnanci školy, v níž se zkoušky konají, poskytuje jim tato škola cestovní náhrady, a to prakticky tak, jako by konali pracovní cestu ze svého bydliště do dané školy a zpět.

Pokud jde o členy zastupitelstva obce či kraje, je v uvedených ustanoveních zákona o obcích a zákona o krajích uvedeno, že členovi zastupitelstva náleží v souvislosti s výkonem jeho funkce cestovní náhrady ve výši a za podmínek stanovených právními předpisy pro zaměstnance obce nebo kraje a v jejich mezích podle pravidel pro poskytování cestovních náhrad členům zastupitelstva obce (kraje), stanovených zastupitelstvem obce (kraje). Další podmínky jsou stanoveny v uvedených ustanoveních zákona o obcích a zákona o krajích.