dnes je 20.2.2025

Input:

Platové tarify

21.1.2025, , Zdroj: Verlag Dashöfer

Platové tarify

JUDr. Petr Bukovjan

Jak vyplývá z § 122 odst. 1 ZP, plat není možné určit jiným způsobem v jiném složení a jiné výši, než stanoví tento zákon a právní předpisy vydané k jeho provedení, nestanoví-li zvláštní zákon jinak. Jestliže zaměstnavatel odměňující své zaměstnance mzdou rozhoduje o formě, struktuře, a ve svém důsledku tedy i o výši mzdy zaměstnance (případně se na tom s ním domlouvá), systém odměňování platem je postaven na předepsaných pravidlech.

Zjednodušeně se dá říct, že plat zaměstnance se skládá z:

  • platového tarifu (jenž je až na výjimky průsečíkem příslušné platové třídy a platového stupně), a

  • dalších složek platu (platu za práci přesčas, příplatků či odměn).

Pokud jde o zařazení zaměstnance do odpovídající platové třídy a platového stupně, obecná pravidla jsou obsažena ve třetím a čtvrtém odstavci komentovaného ustanovení. Na to pak na základě odkazu uvedeného v šestém odstavci téhož ustanovení navazuje podrobnější právní úprava v prováděcím nařízení vlády č. 341/2017 Sb. a v tzv. katalogu prací.

Platová třída

Prvním parametrem pro správné určení platového tarifu zaměstnance je jeho zařazení do odpovídající platové třídy. Platových tříd je celkem 16. Rozhodujícím kritériem pro zařazení zaměstnance do platové třídy je sjednaný druh práce a v jeho rámci nejnáročnější práce, jejíž výkon zaměstnavatel na zaměstnanci vyžaduje. Pokud jde o vedoucího zaměstnance, jeho zařazení do platové třídy se odvíjí od nejnáročnějších prací, jejichž výkon řídí nebo které sám vykonává. Řízením je zde třeba rozumět řízení organizační z titulu vedoucího zaměstnance dle § 11 ZP. Netřeba, aby své podřízené vedl vedoucí zaměstnanec odborně. Jinak řečeno, vedoucí zaměstnanec nemůže být zařazen do nižší platové třídy než podřízení zaměstnanci, které vede.

Pro zařazení do platové třídy není směrodatné, jak často nejnáročnější práci v rámci sjednaného druhu práce zaměstnanec koná. Předpokládá se nicméně, že ji zaměstnavatel bude po zaměstnanci skutečně vyžadovat, že součástí např. tzv. pracovní náplně (bližšího vymezení druhu práce) není tato práce jen formálně. Bylo by v rozporu s právní úpravou stejně jako s péčí řádného hospodáře, pokud by zaměstnavatel zařadil nějakou práci jako nejnáročnější do rámce sjednaného druhu práce jen proto, aby mohl zaměstnance "posunout" do vyšší platové třídy, byť věděl, že tuto práci po něm stejně vyžadovat nebude nebo konány na daném pracovním místě vůbec nejsou a do budoucna tomu nemá být jinak.

Od zařazení do platové třídy se odvíjí též nejnižší úroveň zaručeného platu zaměstnance ve smyslu § 112 ZP, pod niž nesmí plat zaměstnance klesnout, resp. pokud se tak stane, přísluší mu od zaměstnavatele doplatek (viz dále v rubrice Upozornění na možné chyby).

Katalog prací

Dle § 3 odst. 1 nařízení vlády č. 341/2017 Sb. zaměstnavatel zařadí zaměstnance do platové třídy, ve které je podle tzv. katalogu prací zařazena nejnáročnější práce, jejíž výkon zaměstnavatel na zaměstnanci požaduje. Pokud není tato práce v katalogu prací uvedena, zařadí zaměstnavatel zaměstnance do platové třídy, ve které jsou v katalogu prací zahrnuty příklady prací porovnatelné s ní z hlediska složitosti, odpovědnosti a namáhavosti.

Z výše uvedeného vyplývá, že katalog prací je podkladem pro zařazování zaměstnanců do platových tříd. Tento právní předpis tak činí ve své příloze podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti prací (od nejjednodušších, rutinních až po ty nejnáročnější koncepční a systémové práce) a člení je podle druhu do povolání a jednotlivých platových tříd. Byť to není nutné a zákon nic takového ani nevyžaduje, zaměstnavatelé v platové sféře často vymezují druh práce tak, aby přesně korespondoval s názvem povolání v katalogu prací.

Kvalifikační předpoklady

Dle § 3 odst. 2 prováděcího nařízení vlády zařadí zaměstnavatel zaměstnance do příslušné platové třídy, pokud pro výkon práce zařazené v této platové třídě splňuje potřebné vzdělání. Stupeň vzdělání stanoví pro tento účel § 2 odst. 1 téhož nařízení vlády – od základního vzdělání nebo základů vzdělání pro zařazení zaměstnance do 1. a 2. platové třídy až k vysokoškolskému vzdělání v magisterském studijním programu pro zařazení zaměstnance do 13. až 16. platové třídy. Pro některé platové třídy je stupeň vzdělání stanoven alternativně (např. pro zařazení zaměstnance do 9. platové třídy je to buď vyšší odborné vzdělání, nebo střední vzdělání s maturitní zkouškou).

To samozřejmě neznamená, že by práci zařazenou do odpovídající platové třídy nemohl vykonávat zaměstnanec, který potřebného stupně vzdělání nedosahuje. Prováděcí nařízení vlády dává zaměstnavateli možnost, aby výjimečně zařadil zaměstnance do platové třídy, pro kterou nesplňuje potřebné vzdělání, jestliže jiný právní předpis nestanoví jinak, a jestliže:

  1. důvodem je zvláštní povaha vykonávané práce podle § 123 odst. 6 písm. e) ZP, která spočívá v umělecké činnosti, uměleckopedagogické činnosti, v činnosti sportovce nebo trenéra, nebo
  2. jiný právní předpis stanoví pro výkon některých prací nižší vzdělání než potřebné vzdělání nebo pro jejich výkon stanoví jiný kvalifikační předpoklad (může jít např. o pedagogické pracovníky nebo zaměstnance v sociálních službách).

Právní úprava jde dokonce až tak daleko, že nemůže-li zaměstnavatel obsadit pracovní místo zaměstnancem, který dosáhl potřebného vzdělání, nebo zaměstnancem, kterého může výjimečně zařadit do platové třídy podle předchozích pravidel, a nestanoví-li jiný právní předpis jinak, může být zaměstnanec výjimečně zařazen do platové třídy, pro kterou nesplňuje potřebné vzdělání, až na dobu 4 roků, nebo i na dobu delší, jestliže předchozí praxí nebo po dobu výjimečného zařazení prokázal schopnost k výkonu požadované práce. Výjimečného zařazení na dobu až 4 let tak využívá zaměstnavatel zpravidla k tomu, aby si ověřil, zdali zaměstnanec získá schopnosti k výkonu práce i bez požadovaného vzdělání, nebo k tomu, aby si zaměstnanec příslušné vzdělání doplnil [a nestane-li se tak, bude naplněn výpovědní důvod dle § 52 písm. f) ZP ].

To, že zaměstnanec byl sice zařazen do příslušné platové třídy, ale nesplňuje požadovaný stupeň vzdělání, případně tento kvalifikační předpoklad splňuje alternativním nižším stupněm vzdělání (viz výše), vede k tomu, že se mu odečítá určitá doba z tzv. započitatelné praxe pro účely zařazení do platového stupně (viz dále).

Nutno upozornit, že potřebné vzdělání nenahrazuje kvalifikační předpoklady, které pro výkon stejných prací stanoví jiný právní předpis, např. pro výkon práce lékaře podle zdravotnických předpisů. Něco jiného je kvalifikační předpoklad pro účely zařazení zaměstnance do platové třídy a něco jiného kvalifikační předpoklad stanovený zvláštním právním předpisem pro výkon konkrétní práce jako takové.

Platový stupeň

Pro zařazení zaměstnance do jednoho ze 12 platových stupňů je dle § 123 odst. 4 ZP rozhodná doba dosažené praxe, doba péče o dítě a doba výkonu vojenské základní (náhradní) služby nebo civilní služby. Zákon tuto dobu souhrnně označuje jako "započitatelná praxe". Ustanovení § 4 nařízení vlády č. 341/2017 Sb. pak uvádí míru zápočtu jednotlivých těchto dob do započitatelné praxe.

Skutečná doba praxe

Pokud jde o skutečnou dobu praxe zaměstnance jako započitatelné praxe, míra jejího zápočtu se odvíjí od toho, nakolik souvisí s prací, kterou má zaměstnanec v pracovním poměru u zaměstnavatele konat. Ustanovení § 4 odst. 2 a 3 prováděcího nařízení vlády v této souvislosti rozlišuje:

  • praxi v oboru požadované práce, tj. výkon práce, pro kterou jsou potřebné znalosti stejného nebo obdobného zaměření jako pro výkon požadované práce, a

  • jinou praxi.

Praxi v oboru požadované práce započítá zaměstnavatel v plném rozsahu. U jiné praxe zvažuje zaměstnavatel míru její využitelnosti pro výkon požadované práce a k započtení přistoupí maximálně v rozsahu nejvýše dvou třetin. Je čistě na rozhodnutí zaměstnavatele, v jakém konkrétním rozsahu započtení jiné praxe provede, jeho rozhodování musí ale respektovat princip rovného zacházení vůči zaměstnancům ve stejném nebo srovnatelném postavení (aby mezi zaměstnanci nedocházelo k neodůvodněným rozdílům co do započitatelnosti praxe).

Účelem zápočtu předchozí praxe je ocenit "zkušenosti", které zaměstnanec předchozí praxí získal a které může uplatnit při výkonu požadované práce. Nesejde na tom, v jakém typu právního vztahu se tak stalo, zdali šlo o vztah pracovněprávní (včetně dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr), podnikatelskou činnost nebo činnost na nějaké dobrovolné bázi. Je vždy na zaměstnanci, aby zaměstnavateli prokázal, jakou konkrétní činnost v rámci takového právního vztahu konal a jestli je využitelná pro práci požadovanou jeho (novým) zaměstnavatelem.

Tzv. náhradní doby

Délku započitatelné praxe ovlivňuje nejen skutečná doba praxe, ale též tzv. náhradní doby, ledaže by spadaly do doby, kdy se zaměstnanec nebo zaměstnankyně současně připravovali na povolání v denním nebo v prezenčním studiu (pak se tato doba jako náhradní neposoudí a do započitatelné praxe se vůbec nezapočítá). Náhradními dobami jsou:

  • doba výkonu vojenské základní (náhradní) služby nebo civilní služby,

  • doba skutečného čerpání mateřské dovolené, další mateřské dovolené nebo rodičovské dovolené nebo trvalé péče o dítě nebo děti nejvýše v rozsahu odpovídajícím délce mateřské dovolené a další mateřské dovolené nebo rodičovské dovolené platné v době této péče podle jiného právního předpisu a

  • doba osobní péče o osobu závislou na péči jiné osoby, je-li závislou osobou nezletilé dítě podle § 120 odst. 3 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů.

Dobu výkonu vojenské základní (náhradní) služby nebo civilní služby započte zaměstnavatel zaměstnanci v plném rozsahu, nejvýše však v rozsahu stanoveném zvláštním právním předpisem platným v příslušné době pro výkon vojenské základní (náhradní) služby (tj. doba výkonu civilní služby z minulosti se logicky nemůže započítat v celém rozsahu až 1,5 roku, když vojenská základní služba trvala 12 měsíců). Pokud jde o další dvě náhradní doby spojené s péčí o dítě, do 31. 12. 2024 byl její zápočet omezen maximem v délce 6 let. Od 1. 1. 2025 už toto omezení neplatí a uvedená doba se započte v plném rozsahu (k tomu viz dále rubrika Rozdíly ve srovnání s původní úpravou).

Odpočet a připočtení započitatelné praxe

Jak bylo výše několikrát uvedeno, právní úprava zná i postup spočívající v tzv. odpočtu započitatelné praxe ve vazbě na chybějící nebo sice dosažený, ale alternativní stupeň vzdělání. Po sečtení všech dob, které se zahrnují do

Nahrávám...
Nahrávám...